Výbuchy vzteku, které maskovaly velký smutek

Klient přišel se silnými pocity beznaděje, přerůstajícími do výbuchu vzteku. Emoce byla sice na 5 z desetistupňové škály intenzity, ale prožíval ji právě teď, proto jsme začali rovnou s tappingem. Při tappingu poklepáváme na akupresurní body na hlavě a hrudi a nahlas vyslovujeme, co nás trápí, tím snižujeme intenzitu emoce a odblokováváme ji z těla. Z úvodních několik kol vyšlo, že pocit beznaděje je tady proto, že nikdy nedokázal vytruchlit úmrtí svých rodičů. Při dalších kolech ťukání se hluboký smutek začal měnit v něco, co klient popsal jako lidskost. Abychom jen pocitovou zpětnou vazbu ukotvili, přešli jsme do hypnózy.

Provedl jsem klienta do hluboké meditace, připomínající některými svými aspekty lucidní snění. Klient se zde potkal se svým dědem, který v jeho dětství působil jako velmi autoritativní a kritická postava. Když jsem klienta pozval, aby postavu dědy obešel, zjistil, že se jedná pouze o lepenkovou figurínu, za kterou se schovává malý kluk, který touží jen po troše pozornosti a pochvaly. Požádal jsem klienta, aby tento démonizovaný obraz svého dědy nakrmil (uplatil) něčím ze svého těla.

Klient jej nakrmil právě nalezenou lidskosti ze svého srdce.

Tvrdý a nepřístupný děda se změnil v hravého a usměvavého otce klienta, který se role otce nikdy nedokázal ujmout.

Klient se rozhodl svého otce poslat pryč, protože mu jeho otec nikdy nedokázal dát oporu, kterou potřebuje. Na jeho místo si přivolat postavu osobního ochránce. Přivolal si zářivého rytíře. Tady jsme začali znovu ťukat na libovolném místě. Klient zjistil, že jeho zářivý rytíř je tvořený ze všech jeho „špatných“ emocí - beznaděje, bezmoci, strachu, úzkosti, hněvu a studu. Postupně jsme každou z nich prošli a znovu z nich sestavili rytíře. Klient si zvědomil, že právě jeho špatné emoce ho dělají silnějším.

Po návratu z hypnózy jsme s klientem několikrát vyzkoušeli vizualizační cvičení, které může dělat pokaždé, když se dostane do negativní emoce. Cílem celého cvičení bylo klienta odblokovat k prožívání života s lepším pocitem, místo ztrácení se ve svých špatných emocích. Vizualizace na konci mu dává každodenní nástroj, aby do zažitých kolejí například beznaděje, nesklouzl zpátky.

Klient se po terapie cítil daleko lehčeji. Vztek a beznaděj se změnila v přijetí vlastní zranitelnosti, díky které jsme mohli v dalších sezeních doléčit nepřijaté emoce ze ztráty rodičů.